Proč jsou betonové protipovodňové zdi kolem řek ošklivé?

Většina českých toků byla již na počátku dvacátého století silně zregulována, toky byly napřímeny. Ačkoliv mají řeky nyní k přírodnímu stavu daleko, vnímáme je i nadále jako jakýsi poslední ostrůvek přírody ve městech. Říká se ostatně, že město bez řeky je mrtvé, na druhou stranu je v současné době řeka ve městě vnímána jako výrazné ohrožení, protože může přinést povodně.

Nechceme nyní diskutovat o potřebnosti nebo nepotřebnosti protipovodňových opatření, je faktem, že na některých tocích budou vybudována. Co si ale zaslouží širší diskuzi je také jejich podoba, zejména proto, že dosud přetrvávají tvrdá opatření. Jak si je představit? Jedná se většinou o betonovou zeď o poměrně malé šířce (okolo 30 cm), s širšími základy, výška závisí na potřebném stupni ochrany.

Pohledový beton je módní matriál, ale nutno podotknout, že je lépe jej spojovat s moderními budovami, kde se uplatňuje i v interiérech. Tento materiál působí vysoce technicky, čistě až puristicky. Právě tato jeho charakteristika je v rozporu s chápáním řeky jako přírodního prvku. Výstavba této technicky vyhlížející zdi jen prohlubuje narušení charakteru řeky a dále ji přibližuje k čistě technické stavbě, jakými jsou například kanály.

Tak vytváříme člověku jen bariéru k řece i k přírodě. Přemíra technických požadavků pak vede k realizaci staveb, které jsou z urbanistického pohledu paskvilem, pokud ale chceme, aby nábřežní oblasti i nadále žily, potřebujeme je naopak upravit kvalitně. Z tohoto důvodu by se na nich měli podílet urbanisté nebo architekti, kteří by dbali na estetické kvality takové stavby, a samozřejmě také obyvatelé města. V opačném případě totiž nábřeží jako volnočasovou zónu můžeme nevratně poničit a vylidnit.

Jaké hlavní problémy na již postavených protipovodňových zdích nacházíme?

Zeď je obvykle necitlivě zasazena do nábřeží. Bývá citlivá pouze k vedeným inženýrským sítím, daleko méně pak například ke stromům, to je způsobeno tím, že zatímco na přeložky inženýrských sítí a jejich hodnotu máme ceník, na vzrostlé stromy ceníky nemáme. Inženýrské umístění stavby je čistě technické, proto působí velmi tvrdě a nepřirozeně, osazení pat zdi křovím tento dojem neodstraní.

Zdi jsou poměrně subtilní, paradoxně pak ale vypadají jako naprosto zbytečná bariéra, která snižuje prostupnost nábřeží pro lidi. Daleko přijatelnější by pro uživatele nábřeží bylo vybudování široké zdi, nebo zdi tvořící stupně, takové stavby totiž lákají k různým aktivitám a využití – přelézaní, chůze po zdi, sezení na takto vzniklém stupni a podobně.

Podstatné také je, že zdi jsou příliš rovné, to je opět spojuje s technickou stránkou více než s přírodou, stavba na nábřeží by měla být spíše trochu zvlněná. Vždyť co je křivé, to je valašské, říkává se u nás.

To jakým materiálem betonovou zeď obložíme, už situaci zlepší jen minimálně. Je třeba již ve fázi projektu myslet na organické tvarování takových staveb, konzultovat jejich podobu nejen s technickými inženýry, ale také s architekty a urbanisty, kteří mohou navrhnout možné sekundární využívání těchto staveb lidmi ve veřejném prostoru, povodeň přece stavbu využije jen zřídka a krátce. Chladné a neosobní zdi, které jsou dnes stavěny a případně kamuflovány křovím, jen parcelují veřejný prostor, pokud si je město jisto jejich potřebou, mělo by se také starat o jejich podobu a upravit projekt tak, aby negativní dopad na veřejný prostor omezilo.

Proč je zeď ve Frenštátě ošklivá?

Zeď vyrostla na hraně hráze, je velmi blízko u stromořadí a působí násilně, vzhledem k výšce a umístění se jen těžko hledají možnosti, jak ji využít i jinak, než jako protipovodňovou ochranu. Těžko říct, jestli by tento případ bylo možno řešit jiným způsobem, protože nábřeží je poměrně úzké. Obložení dlaždicemi v teplých tónech, které právě probíhá, je ale každopádně pouze kosmetická úprava, která jen minimálně sníží nepřirozenost stavby. Co je ale nejpodivnější? Tato realizace naprosto nedbá na využití nábřeží – vlastně ignoruje lidi. Proluky zdí, které jsou zahrazeny jen v případě povodní, nenavazují na vybudované schůdky k řece. Paradoxně jsou tyto znepřístupněné schůdky jen nedaleko od prostupů ve zdi. Tento fakt je nepochybně dokladem špatně připraveného projektu, kterému byla podkladem jen mapa, a zastupuje obvyklý výsledek inženýrského projektování, které nezohledňuje vztah lidí k řece. Plán města obvykle nemá zaneseny schůdky k řece a podobné drobné úpravy, které si velkou měrou vybudovali lidé sami. V žádných plánech také není zanesena zkušenost, pokud jsme na jiných místech než ve Frenštátě porovnávali projektovou dokumentaci s pamětníky povodní, nalezlo se mnoho nesrovnalostí, zahrazené schůdky ale postřehne i náhodný návštěvník města.

Kristýna Kosová

fotky Vít Matějka